Starej cítil, že je to až příliš dobrý a tak začal vymýšlet pakárny. Tu nejlepší dal hned na začátku. Vymyslel čas. To se dělá tak: Vytvoříš hvězdy na obloze, nejdřív jim říkáš krycím názvem lampy. Dvě největší pojmenuješ. Tu nejvíc moc největší nazveš Slunce, tu menší pak Měsíc. Větší bude vládnout dni, menší noci.
Starej rozhodl, že se tyto svítilny budou divně motat vesmírem. To slovo v Starého době nikdo neznal, říkalo se všehomír, ale to je úplně jedno, protože to neměl říkat kdo, protože nebyly ani lidi, ani zvířata, ani věci. Jen ty rostlinky už byly, protože to Starej tak chtěl.
Starý věděl, že je to tak fajn. Měl čas a tak si poprvé mohl spokojeně říci, že je den čtvrtý. Co na tom, že včera si říkal, že je den třetí, i když ještě neměl čas, protože nebylo Slunce ani Měsíc. Kromě rostlinek nebyl nikdo, kdo by za to Starého prudil.
Rostlinkám to bylo úplně jedno. Během dne se učily dýchat oxid uhličitý a v noci pak kyslík. Tato jména však nikdo neznal. Nebylo totiž koho, kdo by to znal. Starýmu byl kyslík či oxid uhličitý úplně ukradený. Zatím...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat